Volala jsem o pomoc!

Od malička jsem se věnovala sportu, přesto jsem se potýkala s problémy ve vztahu k jídlu a k sobě samé. Trvalo mi téměř deset let, než jsem našla cestu, jak se cítit lépe.

Během studia na bakalářském programu se zaměřením na sport jsem byla denně několik hodin v pohybu. Přesto jsem zažívala stále kolísání váhy, které mě velmi zatěžovalo. Ačkoli jsem vyzkoušela různé diety, zázračné suplement a jídelníčky, které fungovaly u mých přátel, mě nepomáhaly. Byla jsem frustrovaná.

Moje životospráva byla daleko od ideálu - časté párty do ranních hodin, nedostatek spánku a strava ovlivněná konzumací alkoholu. I přesto, že jsem se intenzivně věnovala pohybu a naučila se mnoho o svém těle, stále jsem tápala v oblasti výživy. Vysokoškolský život jsem si užívala, nicméně pocit frustraci ze sebe samé vůbec nepodporoval.

Rozhodla jsem se studovat nutriční terapii. Studium mi otevřelo oči a pomohlo mi pochopit, že extrémní přístupy a diety nejsou řešením. Vyváženost na talíři vede k vyváženosti ve svém životě.

Je to fascinující, jak je to až jednoduché. "Proč jsem hledala předtím zkratky a rychlé vychytávky?" Ptala jsem se sama sebe. Zpětně to vidím - bála jsem si říct o pomoc.

Nyní mám k jídlu úplně jiný přístup. Nepovažuji jídlo za nepřítele, ale za zdroj energie a vitality.

Tento proces mi otevřel nový pohled na můj vztah k jídlu a tělu a cítím se svobodněji než kdykoli předtím.

Ovšem jedna cesta končí a druhá začíná…

Moje cestovní "dobrodružství" skončilo a jakoby se mi změnil celý svět. Během roku a půl jsem se potýkala s mnoha zdravotními problémy, jaké jsem nikdy předtím nezažila. Stres a intenzivní pracovní vypětí byly hlavními viníky.

Po návratu domů, kdy se mé tělo uvolnilo z boje, začaly mě sužovat panické ataky. Bylo to nesmírně náročné období. Moje mysl mi nedovolila odpočinout si a mé tělo bylo vyčerpané, bez energie a motivace.

Bojovala jsem s naprostou nechutí k jídlu; nemohla jsem dlouho přijmout ani malé množství jídla. Řešila jsem úplný opak toho, s čím jsem se dříve potýkala. Věděla jsem, co bych měla jíst, ale mé tělo všechno odmítalo. To se samozřejmě projevilo i na mé fyzické síle a energii, nejen během cvičení. Další výzvou, která mě potkala, byl výhřez ploténky. V tomto období jsem si mnohokrát uvědomovala, že jsem neposlouchala signály svého těla. . Mnohokrát mi naznačovalo, abych zpomalila a začala se lépe starat o sebe, ale já jsem tyto varování nebrala vážně a neustále jsem se snažila překonávat sama sebe a porovnávat se s ostatními.

Byla jsem si jistá, že funkční pohyb a výživa byl můj směr, ve kterém jsem se chtěla více realizovat, bylo potřeba jít krok za krokem.