Můj příběh

Po většinu svého života jsem hledala hodnotu v tom, jak mě vnímají ostatní, a neuvědomovala si, že pravá hodnota začíná uvnitř mě. Snažila jsem se být tím, co ostatní potřebovali, a zapomínala na sebe. Byla jsem poháněná touhou po uznání a neustále jsem se přizpůsobovala tomu, co ode mě lidé očekávali. Nikdy jsem si nepřipustila, že bych mohla mít vlastní názor, protože jsem věřila, že ten jejich je důležitější. Měla jsem strach vyjádřit své potřeby, považovala jsem je za méně cenné. I když jsem byla smutná nebo naštvaná, na tváři jsem měla úsměv a nikdy jsem neukázala, co opravdu prožívám.

Jídlo bylo mým způsobem, jak se vypořádat se všemi emocemi, které jsem nechtěla cítit. Když jsem byla ve stresu nebo se cítila prázdná, jídlo mi poskytovalo chvíli úlevy. Věřila jsem, že když budu mít kontrolu nad tím, co jím, budu mít kontrolu nad svým životem. Ale místo abych naslouchala tomu, co mi tělo říká, jsem ho ignorovala. Když jsem začala s judem, váhové kategorie mi vnutily pocit, že musím být lehčí, abych byla dostatečně dobrá. Přestala jsem jíst před ostatními a ve chvílích, kdy jsem byla sama, jsem se přejídala, protože jsem měla pocit, že si jídlo nezasloužím.

Pohyb pro mě dlouho nebyl něčím, co bych si užívala. Byl to způsob, jak se vyrovnat s tím, co jsem snědla, jak "spálit" vše, co jsem považovala za "přebytečné". Cvičení bylo povinností, ne radostí. Měla jsem strach zpomalit, protože jsem věřila, že by to znamenalo slabost. Můj život byl o neustálém výkonu a kontrole, protože jsem měla pocit, že jen tak můžu něco dokázat.

Až když přišla zdravotní krize, začala jsem si uvědomovat, že se něco musí změnit. Byla jsem vyčerpaná, nejen fyzicky, ale i psychicky. Tělo mi dávalo signály, že už nemůže dál, a já je dlouho ignorovala. Až tehdy, když jsem musela zastavit, jsem si uvědomila, že jsem ztratila kontakt se sebou. Nežila jsem svůj život. Žila jsem podle očekávání ostatních a nikdy jsem se nezastavila, abych si řekla, co chci já.

Skutečná změna začíná tím, že se otevřeme sami sobě a přestaneme utíkat před tím, co cítíme. Jídlo už není problém, ale způsob, jak se o sebe postarat. Pohyb je cestou k síle a svobodě, ne trestem.

Změna není snadná, ale každý krok mě přibližuje k přijetí sebe a vnitřní svobodě. Dovolím si být tím, kým opravdu jsem.

Pokud se rozhodneš pro změnu, věz, že to zvládneš. Máš sílu napsat svůj vlastní příběh. A já věřím, že to dokážeš.

Zastav se a odpověz si na následující otázky

• Máš někdy pocit, že se ztrácíš sama v sobě, zatímco se snažíš, aby byli všichni kolem spokojení?

• Potlačuješ své vlastní potřeby a pocity jen proto, abys předešla konfliktům?

• Přemýšlela jsi někdy, co by se změnilo, kdybys začala dávat na první místo svoje potřeby a začala si víc věřit?

• Co by pro tebe znamenalo, kdybys mohla odhodit strach z nedokonalosti a začala si užívat život bez neustálého tlaku?

• Věřím, že v sobě máš sílu najít cestu k sobě a začít žít tak, jak si opravdu přeješ. Vím, že strach, nejistota a kroky do neznáma nás často drží na místě, kde nám není dobře.

• Jaké by to bylo, kdybys měla někoho, kdo tě na této cestě podpoří a pomůže ti překonat strachy, překážky a pocity nejistoty?

    Jídlo jako cesta k sobě

Duše potřebuje prostor

Vědomý pohyb pro zdravé tělo

Cílem je, aby ses cítila svobodná a v klidu se svými volbami – jídlo se stane spojencem na cestě k tomu, abys žila v souladu se sebou.

Koučink zaměřený na vztah k sobě a práci s emocemi. Sebehodnota, sebedůvěra, sebejistota a klid jsou klíčem ke šťastnému životu. 

Najdi radost v pohybu a propojení se svým tělem. Společně se zaměříme na prevenci, rovnováhu těla a úlevu od bolestí pro zdravější a spokojenější život.